Jak to všechno začalo?

Tak nějak jsem se zamýšlela, jak to se mnou všechno začalo... Jsem z nevěřící rodiny, o takové ty ,,nesmysly", jako Bůh a podobně jsem se nikdy nezajímala...

Když jsem se v devítce rozhodovala, co dělat dál, náhodou jsem ve třídě našla letáček střední pedagogické školy. A tak jsem si řekla, proč ne? Přihlásila se, udělala přijímačky a pustila se do studia. Z počátku vše vypadalo skvěle, byla jsem, celkem šikovná studentka. Jen mi nějak nesedla třídní. Pak jsem byla nemocná a pořád jsem se nějak nemohla dát dohromady. Chyběla jsem třeba tři týdny, na týden šla do školy a nemoc se vrátila. Musela jsem zas do postele. Nebylo divu, že jsem musela v pololetí dělat doklasifikační zkoušky. Nějak jsem to zvládla, čas plynul stejně i dál. Bylo nějak ke konci května, já zas byla skolena virózou a přemýšlela jsem, co dál. Doufala jsem, že se mi povede školu nějak zachránit a do druháku se dostanu...

Přišel červen a mě bylo oznámeno, že nebudu klasifikována skoro z žádného předmětu. Horší ale bylo, že jsem šla s žádostí o radu za svojí třídní, ale ona neměla čas. Nikdy na mě neměla čas. Zase jsem byla nemocná a dozvěděla jsem se, že spolužačka na škole končí. Nějak jsme si psaly přes internet a ona řekla, že třídní prohlásila, že by se ráda zbavila i mě. V tu chvíli jsem si řekla : A dost! Do té školy se už nevrátím! Byl poslední týden školního roku...

A tak jsem hledala novou školu. Neměla jsem tušení, co chci studovat. V našem městě byla zdrávka. A tak jsem se chtěla přihlásit tam. Ale... Od září už měli plno! Když jsem jela domů s vysvědčením, přemýšlela jsem, co bude od září. V tu chvíli jsem vlastně neměla žádnou školu... Doma mě uvítala nadšená mamka se slovy : ,,Mám pro tebe školu!" Měla jsem velkou radost! Ale jen asi dvě vteřiny. Než mi řekla, co je to za školu. Nevěřila jsem svým uším. Dívčí katolická?! Zbláznila se mám snad?

Čas běžel, jak to má ve zvyku. Poslední týden v červenci mě čekala návštěva nové školy. Nebyl tam skoro nikdo, jen paní ředitelka a moc sympatická učitelka na češtinu a výtvarku. Češtinářka nás, mě s mamkou, provedla malou školou. V každé třídě kříž, v knihovnách různá vydání Bible. Cestou domů mi mamka řekla: ,,Mluvila jsem s ředitelkou na zdrávce, občas se stane, že v září někdo nenastoupí. Přestup pak nebude problém. Musíš chvilku vydržet tady." Začátkem školního roku jsem se utěšovala tím, že brzy přestoupím. V polovině září jsem se byla přeptat na zdrávce. Místo je. Postupné poznávání učitelů na katolické škole ale ukázalo, že nejsou vůbec špatní. A to, že byli věřící, mi vadilo pořád méně. Ukázalo se, že vůči škole jsem měla zbytečné předsudky. Nikdo nás nenutil modlit se, nikdo nám netlokl do hlavy nic o tom, že kdo nevěří, je špatný. Měli jsem sice křesťanskou výchovu, ale jen jednou týdně a to se dalo přežít. A pak tu byla jednou měsíčně školní mše sv. i to nějak šlo zvládnout.

V říjnu jsem ještě byla přesvědčená, že přestoupím. V listopadu mě začalo zajímat, co ti lidé na tom Bohu vidí. Hlavně naši učitelé. Byli to veliec chytří lidé. Do té doby jsem si myslela, že kdo věří, je buďto fanatik, nebo prostě blázen, který nic v životě nemá. Proč ale věří oni? Nedokázala jsem to pochopit, ve škole jsem patřila mezi nejlepší, ale tohle mi do hlavy nešlo. Začala jsem maličko číst Bibli. Ale hlavně ,,roznmlouvat sama se sebou". Až jsem pochopila...

Začítkem prosince se ya mnou přišla mamka: ,,Volal mi kvůli tomu přestupu. Ředitelka na zdrávce chce vědět, jestlo máš o to místo zájem." Já jsem se pousmála a řekla, že si to musím rozmyslet. O dva dny později jsem dostala nálepku: ,,Zfanatizovaný blázen." Dostala jsem ji doma, všichni členové rodiny (a že to není malá rodina, krom mamky pět sourozenců) si myseli, že jsem se neprosto zbláznila. Oznámila jsem, že se chci nechat pokřtít.

Uvěřila jsem...