Příběh o Ničem

  Mám pět mladších sourozenců, ti dva, kluci, jsou už odrostlí. Ale ti tři mladší (sestra 12 a dva bráškové 7 a 5 let) ještě vyžadují večer pohádky. Já jim nevyprávím pohádky, ale spíš takové příběhy. Včera jsem jim jako vždycky chtěla dát na výběr téma. Měl vybírat ten sedmiletý. Když jsem se ho zeptala, odpověděl mi nazlobeným : ,,O ničem!" (Poslala jsem ho totiž před tím do postele a to se mu zřejmě nelíbilo.) K překvapení všech jsem se nenechala zaskočit a začala jsem vyprávět příběh, o němž jsem sama netušila, jako skončí. Bylo to asi takto...

Příběh o Ničem

  Bylo jedno Nic. A bylo velice smutné. Nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neviděl, neslyšel... Nikdy na něj nikdo nepromluvil. Ono se není čemu divit. Nic totiž není vidět. Není ani slyšet, dokonce ani cítit. Vždycky když Nic někoho zahlédlo začalo volat: ,,Ahoj, jak se ti dnes daří? Jak se máš? Haló, já jsem přímo tady! Neslyšíš mě?" Nikdy se mu nedostalo žádné odpovědi. Jak už jsem říkala, Nic totiž nemá hlas a není slyšet. Tím to bylo. Nic se pak vždycky zoufale rozplakalo.

  Jednou zas takhle Nic plakalo a říkalo:,,Já už nechci být Nic! Nebaví mě už být Ničím! Chtělo bych být Něco! Kdo mi pomůže? Pomoz mi, prosím!" Na konci už zoufale prosilo. A poprvé se stalo něco neuvěřitelného. Ozval se jakýsi hlas: ,,Ale neplač, můj milý. Jsem tu s tebou, vždycky jsem tu byl. Slyšíš mě?" Nic bylo tak přakvapené, že nedokázalo ani promluvit. ,,Slyším!" odpovědělo velice tiše překvapené Nic, ,,Kdo jsi?" dodalo si odvahy a zeptalo se. ,,Já jsem." ozval se hlas znovu. Ten hlas zněl moc mile, ale bylo v něm něco zvláštního. Něco, co nic neumělo pojmenova. ,,Já ale vím, že jsi. Ale, kdo jsi?" ptalo se dál Nic. ,,Jsem, který jsem." odpověděl hlas a pokračoval: ,,I ty jsi, můj milý." ,,Ano, jsem. Ale já jsem Nic!" vykřiklo Nic zoufale. ,,Ale nemusíš jím být!" oponoval hlas. ,,Nemusím?" podivilo se Nic s nadějí v hlase. ,,Nemusíš. Ztiš se, poslouchej a vnímej sám sebe. Vnímej své okolí. A pak poznáš, kdo jsi." poradil hlas Ničemu. ,,Smím Ti říkat Pane?" zeptalo se Nic. ,,Ano, pokud to chceš. Mám tisíce jmen. Pokud jsi si pro mě vybral toto, smíš mi tak říkat," odpověděl hlas. A pak už bylo ticho. Nic se ponořilo samo do sebe a hledalo.

  Trvalo to dlouho, Nic nemluvilo, všímalo si všeho kolem sebe. Zjistilo, že všechno kolem něj má svůj řád. A kdyby cokoli chybělo, jistě by svět nebyl úplný. Nebyl by v pořádku. A tak si i Nic uvědomilo, že tu má nějaký účel. V tu chvíli se z Ničeho stalo Něco. ,,Už víš, kdo jsi?" ozval se jednoho dne Pán. ,,Už nejsem Nic, Pane, jsem Něco. Nevím sice co přesně, ale Něco ano." odpovědělo Nic. Tedy, promiňte, vlastně, Něco. ,,Jsi šťastný?" zeptal se Pán. ,,Ano, jsem. Ale pořád, jako by mi něco chybělo, Pane." připustilo Něco. ,,Víc si všímej věcí a tvorů kolem sebe," poradil ještě Pán a bylo ticho.

  Něco se snažilo vidět věci jinak. Jenže, všude bylo všchno jako dřív. Kousek dál rostly květiny, v rohu poletovala moucha. A pak si to uvědomilo! Všechno bylo obklopeno Něčím! Něco všechno vyplňovalo. V tom do místnosti věšel člověk, zhluboka se nadechl a Něco pocítilo zvláštní pocit. V tu chvíli pochopilo. ,,Pane, Pane!" rozkřiklo se Něco. ,,Jsem tu," ozval se klidný hlas.  ,,Už vím, kdo jsem!" křičelo Něco radostně. ,,Skutečně?" zeptal se Pán. ,,Pane, já jsem Vzduch!" řeklo Něco, teď už Vzduch překvapeně.

  ,,Ano, správně! Nejprve, když jsi mě poznal, byl jsi Nic. Pak jsi se stal Něčím. Protože jsi se řídil mými radami. A nakonec jsi se stal Někým. Dokonce někým, kdo má jméno. Ale pro mě, můj milý, pro mě jsi byl vždycky Vzduch. " řekl Pánův hlas velice radostně. ,,Ale, Pane, proč jsi mi to neřekl? Ušetřilo by nám to spoust času." ptal se Vzduch. ,,Proč jsem ti to neřekl, Vzduchu? Každý si musí přijít na to, čím je. Ano, mohl bych ti to říct už ve chvíli, kdy jsi zaslechl můj hlas. Ale věřil by jsi mi? A pokud ano, byl by jsi na takové poznání připravený? Nebyl. Je lepší pro tebe, když si na to, kým jsi, přijdeš sám. Viděl jsem, jak se trápíš a bolelo mě to. Ale když jsi se postupně poznával, posilovalo tě to. A to je pro tebe dobré." odpověděl vlídně Pán. ,,Děkuji," odpověděl Vzduch radostně. A od té doby žil nádherným každodenním darováním sebe samého. Věděl totiž, že všechno, co je živé ho potřebuje k dýchání. Už nebyl uplakaným a nešťastným Ničím. Teď byl Pánu patřícím Vzduchem. A navíc, mohl být prospěšný ostatním.

  I my jsme občas jako Vzduch. Připadáme si zbyteční. Myslíme si, že si nás nikdo nevšímá. V těch chvílích jsme Ničím. A pak, když voláme k Pánu o pomoc, pomůže nám. Pokud se dokážeme zahledět sami do svého nitra, poznat se a poznat dokonalý svět kolem nás, pak se staneme Něčím. A pokud v tom všem hledáme Boží řád a působení, staneme se Někým. Když si uvědomíme, čím a kým jsme, a co víc, kým můžeme být pro ostatní, získáme své jméno.

  Na konec ještě jedna dobrá zpráva: Pán Ježíš naše jméno zná. A když budeme bezradní, pomůže nám správným směrem. A tak vždycky, s Jeho pomocí dojdeme tam, kam máme. Musíme ale být vnímaví a poslouchat srdcem.

Když jsem příběh včera dopovědela, malí bráškové spali. Ale jeden z těch větších poslouchal. Příběh se mu líbil... Tak třeba se bude alespoň trochu líbit někomu z vás...