O bublině, která odmítala prasknout

Nechci se chlubit (možná malililinko), ale v naší rodině jsem asi jediná, kdo umí vyrobit bublifukový roztok. Nejmladší bráška, Vojta, nedávno našel mezi hračkami prázdnou lahvičku od bublifuku. O mém ,,umění" na výrobu foukací směsi samozřejmě ví, proto za mnou přišel, abych mu ji vyrobila. Napadlo mě, že foukat bublinky by mohla být docela zábava, takže jsem se do toho hned pustila. Po chvíli jsem zkušebně foukla a Vojta nadšeně volal: ,,Jé, je jich asi tisíc!" No, tisíc to nebyl, ale bylo jich hodně. :-) Do večera jsem mu foukala spousty bublinek a on se velice bavil. Večer ale, když měl jít spát, nechtěl bublifukování nechat. Vyprávěla jsem mu tedy příběh...

O bublině, která nechtěla prasknout

Jeden malý chlapeček dostal bublifuk. Vesele běhal po louce a foukal spousty bublinek. Ty se ve slunci leskly nádhernými barvami. Jedna krásnější, než druhá. Vítr je chvíli unášel na svých proudech. Některé směrem k nebi, jiné do blízkého lesíka. Všechny ale dopadly stejně. Chvíli každá z nich ozdobila svět svojí přítomností, pak praskla a zmizela. všechny měly stejný osud. Chlapeček se smál a foukal další a další. Ale nejednou zakopl a bublifuk mu vypadl z ruky. Tekutina z lahvičky se vylila. Chlapeček se rozplakal, protože už se nemohl radovat z dalších bublinek. Zapomněl si ale všímat těch, které vyrobil před chvílí. A bublinkám se to nelíbilo. ,,Podívejte na to! On se na nás nedívá!" zlobila se jedna. ,,A já se kvůli němu schválně otáčím, aby viděl co nejvíc barev!" vztekala se druhá. ,,No toto! To je nehoráznost!" přidala se třetí. ,,Tak to ne! Nevšímá si mě, to já schválně radši prasknu! Ten nezájem nesnesu!" rozčilovala se ta první, ostatní dvě přikyvovaly a po chvíli naráz praskly. Na protest. ,,No tohle," nechápala maličká Bublinečka. ,,Přesně, no tohle," přidala se k ní opodál letící nádherná velká Bublina. ,,Také nechápeš, proč praskají předčasně? Vždyť mohou potěšit spoustu tvorů, než prasknou," pokračovala Bublinečka. ,,A to já nikdy neprasknu! Na to jsem moc hezká a velká a barevná a jedinečná!" vychloubala se Bublina. Ta maličká se jí smála: ,,Ale jdi, každá jednou praskne. Některá dřív, jiná později." ,,Já ne! jsi moc malá na to, abys to pochopila. Navíc, jsi moc hloupá!" vyletěla na ni Bublina, až se maličká lekla. ,,Jak to můžeš říct?" ptala se maličká tiše. Ale velká Bublina s ní už nemluvila. Dávala si záležet, aby se co nejvíce leskla. Byla nejen marnivá, jako první tři. Byla i sobecká, namyšlená, pyšná... Byla to prostě zlá Bublina. Ale maličká s ní neztrácela trpělivost. Po chvíli na ní znovu promluvila: ,,A co vlastně chceš během života dělat?" Velká Bublina se chvilku tvářila, že neslyší. Ale to jen vymýšlela (podle ní) velice ušlechtilý životní cíl. ,,No přece... Budu lítat, aby mě celý svět viděl. Aby každý poznal, jak jsem krásná, jak umím měnit barvy, jak jsem velká. Aby mě každý obdivoval. Aby si každý přál být dokonalý, jako já. Aby mi záviděli. To budu dělat. A co ty, mrně?" vychrlila nadšeně Bublina a zbarvila se během řeči do červena. ,,Já... Já bych chtěla potěšit spoustu lidí, zvířátek i rostlin. Pokud se mi povede vykouzlit jediný úsměv, budu spokojená. A pak, až přijde můj čas, ráda prasknu." zašeptala Bublinečka stydlivě. Bublina se rozesmála. ,,Hlupačko! Co budeš ze života mít? Užij si, dokud můžeš! Pak praskneš a bude konec," radila jí zkušeně Bublina. Ale malá Bublinečka mlčela. Okolo nich už zbývalo velice málo bublinek. Chlapec pod nimi přestal plakat, zvedl se a snažil se vyskočit do vzduchu a na kroužek od bublifuku chtěl chytit kteroukoli z bublinek, která zbyla. Všechny ale byly moc vysoko. A tak chlapeček skákal a skákal. ,,Co to dělá?" všimla si velká Bublina. ,,Nevím," zamyslela se Bublinečka. Chvíli vedle sebe tiše poletovaly a najednou se maličká ozvala: ,,Já na to přišla! Už vím! Snaží se chytit jednu z nás, aby mohl vytvořit další bublinky!" volala nadšeně. ,,Ale ne! To nejde! Vždyť přece ta, kterou chytí praskne!Nesmí mě dostat," děsila se Bublina. ,,Ano, praskne... Ale dá přece život jiným," pousmála se Bublinečka a sledovala chlapcovu marnou snahu. Bublina se také dívala dolů. Ale se strachem. ,,Jsi hloupá!" odsekla Bublinečce a popoletěla nad stromy. Malá Bublinečka se ale snesla o něco níž. ,,Okamžitě zastav! Zbláznila jsi se?" ječela na ní Bublina, ,,Tohle nechceš udělat, že ne?" ,,Proč ne?" namítla Bublinečka, ,,Chci dát život dalším. Chci to udělat," poznamenala klidně a snášela se níž a níž. ,,Kdo mě bude obdivovat, když ty praskneš?" zkoušela to Bublina, která nechtěla přiznat, že si maličkou oblíbila a má o ni strach. Maličká ji už ale neslyšela. Byla moc nízko. Chlapec se zaradoval, když viděl, že se k němu Bublinečka blíží. Měl už ji skoro na dosah, když ale praskla. Sama od sebe. Přešel její čas ve chvíli, kdy byla blizoučko svému cíli.

Bublina se na to všechno dívala. Kdyby mohla plakat, plakala by. Tolik ji zasáhla odvaha té maličké. Najednou jí nepřipadalo tolik důležité to, aby byla nejkrásnější. Ani to, aby ji každý obdivoval. Uvědomila si, že obdiv si zaslouží ta maličká. Chtěla obětovat sama sebe, aby dala život jiným. Aby nežila nadarmo. Ta maličká jí ukázala, co je skutečně důležité. A Bublina pochopila. Pomaličku začala klesat. Všichni, kdo byli v dohledu strnuli. ,,Co to dělá?" zašumělo stromovím. Motýlek ustrnul v letu, ptáček umlkl, vítr přestal vát. Každý sledoval Bublinu. A ta byla níž a níž, až ji chlapec spatřil. ,,Za tebe, Bubliněčko! Napravila jsi mě a ani to nevíš..." zašeptala, než ji chlapec chytil na kroužek bublifuku. Všichni, jako zkamenělí čekali, co bude dál. Nevěřili tomu, co se právě dělo. Tahle pyšná Bublina, že něco takového udělala? A ona jen trpělivě seděla na kruhu a čekala, až praskne.

Chlapec ale tyčinkou s kruhem jemně zatřepal a Bublina se od kruhu oddělila. Zůstal tam po ní jen tenký povlak skrze nějž chlapec vyfoukl celý oblak nových bublinek. Bublina nechápala! Ona přežila! Dala ostatním život! Přežila to. A navíc, chlapec se smál! Dole štěbetaly nové bublinky. Vítr začal vát, ptáček znovu zpíval. Motýlek poletoval nad šumícími stromy. A Bublina byla šťastná. Chvilku se ještě vznášela, větrem nesená k nebi, pak tiše praskla...

Bráška si pohádku vyslechl celou. Já o ní pak přemýšlela. Někdy i my (nebo možná jen já) hledáme velké a těžké oběti tam, kde se po nás chce jen malá pomoc. Možná pak přijde někdo, kdo je ,,menší", ale odhodlanější, než my. A udělá to, co my by jsme nečekali. Ukáže nám směr. A my se pak do onoho úkolu vrhneme a poznáme, že třeba nebyl tak těžký. Že to nebylo tak zlé. Tyto situace nejsou zbytečné. Dávají životu směr, dávají nám poučení. Vždycky mají hlubší smysl. I když ho hned nevidíme...

Děkuji, že jste si můj příběh přečetli.