Slunce za mrakem...

Znáte ten pocit, když nevíte, kam patříte? Když se vám všechno sype pod rukama a vy máte pocit, že jste na všechno sami? Řekla bych, že mnozí z vás ano. A přesně v takové náladě jsem zveřejnila fotku na jedné sociální síti. Brouzdala jsem tam, ve snaze najít přátele a byla požadovaná profilová fotka. V zájmu zachování jakési anonymity jsem ale použila fotku jinou než svojí. Stejně, jako mnoho ostatních. Nedlouho po zveřejnění fotky se ale objevil komentář, kde mě jeden z uživatelů dost nepříjemně napadl. Podle něj jsem byla podvodnice, která se schovává za ukradené fotky. Ráda bych poznamenala, že on sám měl jako profilový obrázek pár náhodně poskládaných věcí na stolku. Nevšímala jsem si ho, takových rýpalů, jako on tam byla spousta. Ostatní lidé ale lhostejní nebyli. Hlavně jeden. Zastal se mě, proti tomu, který mě napadl. Upozornil na to, že téměř nikdo tam nemá svou fotografii. Poděkovala jsem mu komentářem pod tím. Druhý den jsme si začali psát soukromé zprávy. Nedlouho na to se zmínil, že pracuje na jednom internetovém projektu, a když jsem mu ukázala svoji práci, navrhl mi spolupráci. A tak se z nás stali kolegové. Pak jsme se začali dost sbližovat…

Bydlela jsem v té době krátce sama a odejít od rodiny nebylo lehké. Obzvlášť pokud je to tak velká rodina, jako ta moje. Čtyři mladší sourozenci a mamka, to přeci jen byl nějaký šrumec. V prvních dnech jsem byla šťastná, že mám klid, který mi doma tolik chyběl. Ale postupem času… Přišla jsem z práce a doma nikdo. Měla jsem tři spolubydlící, ale každý si žil vlastním životem ve vlastním pokoji a o ostatní se nezajímal. Bylo to jako bych byla úplně sama. Co jsem si zapomněla koupit, to jsem neměla. To mi tolik nevadilo, byly daleko horší věci… Když jsem přišla z práce, nikdo mě nečekal. Když mi bylo smutno, nikdo nebyl poblíž, aby mě rozveselil. Když jsem si připadala sama, neměla jsem s kým prohodit pár slov. A tehdy se ze mě a kolegy stali přátelé. Začali jsme si pravidelně volat a z ryze pracovních hovorů se stávaly soukromější a osobnější. A delší. Dvě a půl hodiny na telefonu? Žádný problém. Společně jsme se smáli, povídali si, někdy dokonce mlčeli a oběma nám bylo krásně. Někdy v té době jsem se zamilovala. Ale odmítala jsem si to přiznat. Stejně jsem hledala něco jiného… A on nehledal nic.

                Byli jsme v kontaktu každý den. Pak jsem se stěhovala k tatínkovi do Chomutova. Shodou náhod… A Chomutov je jeho rodné město, kde už ale dávno nežije. Náhoda… Byl prosinec, Vánoce před námi a my jsme spolu byli v kontaktu každý den. Ráno po probuzení byla zpráva s přáním krásného dne první, co jsem četla. Pokud tedy vstával dřív on, než já. Pokud jsem vstávala první já, bylo to naopak. Nastoupila jsem do práce, kde jsem nebyla spokojená. A on byl jediný, komu jsem se mohla svěřit. O Vánocích byl u rodičů, nemohli jsme si tedy psát tak často. A já si musela přiznat, co přišlo: stýskalo se mi. Chyběly mi jeho zprávy, chyběly mi naše společné telefonáty. Chyběl mi on. Volali jsme si sice, ale nebylo to ono… Po Vánocích, 28. prosince, jsem jela na návštěvu za mamkou. Cesta z Chomutova do Prahy trvá autobusem skoro dvě hodiny. Psali jsme si cestou tam i zpátky. A cestou zpátky se něco stalo… Najednou naše zprávy byly jiné.

„To zní skoro jako vyznání lásky,“ napsala jsem mu napůl v žertu na jednu jeho zprávu. Pak jsem napsala svojí zprávu.

„To zní skoro jako vyznání lásky,“ přišla mi od něj odpověď.

„To bude tím, že to není skoro…“ odepsala jsem.

                Začali jsme se pravidelně scházet. Přes týden jsem byla v Chomutově, o víkendu u mamky v Praze a sešli jsme se v kavárně, kde jsme strávili celé odpoledne. Až jsem nechápala sílu toho citu, který mě prostupoval. Po nějaké době jsem byla u kamarádky a potkala jsem jinou kamarádku. Ta nás pozvala na maturitní ples.

„Jsme pozvaní na ples,“ psala jsem mu.

„Kdo? My dva?“ zeptal se.

„Ne, já a tvoje kniha. Jistěže my dva,“ odpověděla jsem. Počítala jsem s tím, že se mu nebude chtít jít. A pochopila bych to. Prostředí, kde nikoho neznal. Navíc, z Prahy by se nedostal domů, což jsem si plně uvědomovala.

„Tak dobře, půjdeme,“ přišlo po chvíli ve zprávě, kterou jsem nevěřícně četla několikrát za sebou. Hrozně jsem se těšila. Ples měl být už za měsíc a já se celou dobu připravovala. A s blížícím se datem rostla moje nervozita. Ráno před plesem jsem měla jet k mamce, odtud pro něj, pak zpátky k mamce, připravit se a společně jsme měli odjet. Po plese jsme se měli vrátit opět k mamce a tam přespat. To bylo to, z čeho jsem byla tolik nervózní. Mamka. A sourozenci. Nejlíp to vyřešil desetiletý Pavlík. Přidal si ho do přátel na Facebooku a psali si. Vlastně už se znali. Mamka všechno přijala, jak to bylo. Naštěstí. Ples byl naprosto dokonalý, kouzelný večer, po který jsem se stala skutečnou princeznou po boku skutečného rytíře, nemohlo pokazit ani to, že nám nejel autobus a půlku cesty jsme museli jít pěšky.

                Víkendy jsme přestali trávit v kavárnách, ale u něj, teď už u nás, doma. Domluvili jsme se a přijel za mnou do Chomutova. K tatínkovi a macešce (tatínkova partnerka, mám ji moc ráda, není to tedy macecha, ale maceška). Oba dva jsme měli jednu obavu. Jak tatínek přijme věkový rozdíl mezi mnou a jím. Dělí nás od sebe 24 let. Nikdy mi to tak nepřišlo… Ale tatínek by v tom mohl vidět problém. Naštěstí vše dopadlo dobře a oba dva si rozuměli.

                Jsem teď skutečně šťastná. Nikdy bych nečekala, že se tohle stane zrovna mne. Spíš bych věřila, že přijde dračí válka, než tomu, že potkám svojí životní lásku (na ty draky jsem se vážně těšila). Nikdy bych nevěřila, že za mrakem, který mě tížil, se skrývá skutečné slunce. Slunce, které prozáří celý můj život a dá mu nový smysl. Cesta, kterou jsem původně chtěla jít, nebyla pro mě. Teď už to vidím a chápu. Je pro mě připravená jiná. Cesta po boku mého rytíře.

                Je ještě jedna věc, o kterou bych se s vámi ráda podělila… Otázka, která mi stále zní v uších… Otázka, která přišla od něj…

„Vezmeš si mě, beruško?“