Co teď?

  Oznámit moje rozhodnutí doma byl první, nejtěžší krok. Už jsem měla domluveno, že po Vánocích začnu s přípravou ke křtu. Nevěděla jsem ale, co mě čeká...

  Byl advent, já byla pevně rozhodnutá každou neděli jít na večerní mši. První neděli se všichni doma tvářili velice překvapeně, bylo mi oznámeno, že mám vymytý mozek a že to snad brzy přejde. Z kostela jsem se vrátila nadšená. Jenže... Neměla jsem se o to s kým podělit. Mrzelo mě to... Týden byl klid. A přišla druhá neděle. Doma už od rána věděli, že chci jít do kostela, ale i přesto mě mamka požádala o pomoc s pečením cukroví. Ve čtvrt na šest jsem oznámila, že jdu do kostela, odložila zástěru a odešla se připravit. Za mnou jak vítr vběhla mamka a začalo to nanovo. Jsem fanatik, který upřednostňuje nesmysly před vlastní rodinou. A přišlo to, čeho jsem se bála nejvíc. ,,Vyber si, buď mi teď pomůžeš, nebo půjdeš pryč. Ale nepočítej s tím, že tě v těch nesmyslech budu podporovat. Jestli odejdeš, nepřej si mě." tahle slova od mamky bolela. Hodně. Za chvilku jsem s pláčem šla ke kostelu. Vybrala jsem si. Po mši jsem dlouho zůstala v kostele a modlila se za moji rodinu, aby mě přijali. Nevěděla jsem, jestli se modlím správně, nebo jestli to nedělám úplně špatně. Ale pomáhalo mi to. Pak jsem šla úplně promrzlá domů. Před domem jsem zjistila, že mi na klíčích chybí klíče od domu. Nechápala jsem to. Jak je to možné? Chvíli jsem zvonila, ale nikdo se neozýval. Zazvonila jsem na sousedku a vymluvila se na zapomnětlivost. Klíče od bytu jsem měla. ,,Neslyšeli jste zvonek?" ptala jsem se překvapeně po pozdravu, na nějž nikdo neodpověděl. Žádná odpověď. Šla jsem tedy do pokoje a měla co dělat, abych zadržela slzy. Po chvíli přišel bratr, který je o dva roky mladší. Na stůl položil klíče. ,,To máš pro příště, magore!" podíval se na mě ledovým pohledem a odešel.

  I přesto jsem na mše v neděli chodila dál. Mamka si myslela, že jsem ji zradila. Nemluvila se mnou, jen to nejdůležitější. Bratři (o dva a o čtyři roky mladší, než já) mě neustále zasypávali nadávkami. Naštěstí mám ale dva maličké brášky a sestru. Ti byli natolik maličcí, že nic nechápali. A tak jsem se mohla potěšit alespoň s nimi.

  A byly tu Vánoce. Chtěla jsem sice jít na půlnoční, ale zároveň jsem chtěla mít doma klid. Od 23. jsem neřekla o Bohu ani kostele a ničem podobném ani slovo. Na Štědrý den se mě mamka zeptala : ,,Jdeš dneska někam?" Já jsem se jen podívala z okna a se špatně skrývaným smutkem řekla :,,Ne, budu doma." A všechno bylo jako dřív. Měli pocit, že vyhráli. Na půlnoční jsem tedy nešla. Ale druhý den, 25., jsem šla ,,ke kamarádce". Aby to nebylo nápadné, vyrazila jsem o hodinu dřív a vrátila se o hodinu později. A ona ta lež zabrala. A tak jsem výmluvy používala častěji a častěji. minimálně tedy v neděli. A v pondělí odpoledne. To jsem měla přípravu. Po měsíci se to ale nelíbilo ani mě samotné. A doma začali něco tušit. Tak jsem šla s pravdou ven. A bylo to zpátky. Slova fanatik a magor patřila k nejmírnějším. A já se za rodinu nepřestávala modlit. Pane, ať mě přijmou! 

  Jednou mi bratr sebral půjčenou Bibli. ,,Přiznej, že je to všechno blbost, nebo jí roztrhám!" křičel na mě. Já stála na svém. ,,Není to blbost! A polož tu knihu, mám ji půjčenou!" odpověděla jsem klidně, aniž bych věděla, kde se ve mě ten klid bere. Bratr Bibli otevřel a utrhl růžek stránky. ,,Příště to bude celá stránka." Bibli po mě hodil a odešel. Nechápala jsem, proč to dělají. Byla jsem zoufalá... Zároveň jsem si uvědomovala, že mám někoho, kdo za mnou bude stát ať se bude dít cokoli. Měla jsem (a stále mám a budu mít) obrovskou sílu, kterou mi dával Bůh.

  Takhle nějak jsem přežívala. Na přípravě mi říkali, že si doma zvyknou. Vždycky si prý nakonec zvyknou. Já jen doufala, že to bude brzy. A docela i bylo. Když jsem, ještě jako nepokřtěná, někdy v říjnu, jela na duchovní obnovu, musela jsem říct, že jedu za kamarádkou. Ale návštěvy kostela mi byly tolerovány. Stejně tak, jako příprava. Pak jsem zjistila, proč. Doufali, že po křtu se to ztratí. Že to zmizí. Jako chřipka. Jenže, víra není chřipka.

  Přišly další Vánoce a, světě div se, mamka se mnou šla na půlnoční. Už jsem nebyla tak často fanatik. Na datum 27. 4. 2011 niky nezapomenu. Narodila jsem se znovu. V Kristu. Na mém křtu byla i mamka a bratr, který mě měl za největšího fanatika sice nešel, ale bylo mu to líto. Pořád jsem byla fanatik, ale méně často. Pořád jsem byla blázen, ale nebylo to tak hrozné. Zvykli si.

 Já dokončila školu (byla jen dvouletá) a přestěhovali jsem se do Prahy. Prahu jsem nikdy neměla ráda a asi ani mít nebudu... Ale začala jsem chodit na církevní zdravotnickou školu. Doma jsem s tím neměla nejmenší problém. Slovo fanatik jsem už hodně dlouho neslyšela... V červnu jsem ukončila první ročník a chystala se na CSM do Žďáru. Moc jsem se těšila.

  Začátkem července přišel o dva roky mladší bratr, Petr, s tím, že potřebuje pomoci. To u nás bylo celkem běžné. radila jsem mu ohledně slečen, školy, práce... Ale tentokrát se tvářil nějak moc vážně. ,,Co potřebuješ?" zeptala jsem se a byla připravená na trápení se slečnou. ,,Chci se dát pokřtít, co mám dělat?"vysypal ze sebe po chvíli. ,,Cože?" myslela jsem, že špatně slyším, on? On, který mi sebral klíče, trhal Bibli, nadával mi, pronásledoval mě kvůli víře? On? A pak mi to došlo! Modlitba skutečně funguje! Od začátku jsem se modlila, aby jim Bůh ukázal správnou cestu. Aby vstoupil do jejich srdcí a přetvořil je... A On to udělal! Nejmenší brášky, dnes 5 a 7 let k víře vedu. A teď pomáhám i Petrovi. Letos mu bylo 19 a poznal Pána. Často spolu diskutujeme, jako třeba zrovna včera... A o to častěji děkuji Pánu za ten zázrak, který vzkonal. A jestli jsem tomu maličko pomohla i já, jsem šťastná.

  Boha teď už u nás doma neodmítá nikdo. Jen mamka Mu ještě není tolik nakloněna. Ale nikdo už u nás není blázen, ani fanatik. A já věřím, vím, že to chce jen další modlitby a čas, než si i ona a druhý bratr uvědomí, kde je pravda.

  Ale teď jsem na to tři. Já, Petr a Bůh. A to už něco znamená.